V letech 1663–1667 studoval v Římě Jan Bedřich z Valdštejna, mladý aristokrat z rodiny, která v průběhu třicetileté války postoupila na mocenském žebříčku na nejvyšší příčky a působila i na vídeňském dvoře u císaře. Zároveň Maxmilián z Valdštejna, otec Jana Bedřicha, zajistil pro své potomky rozsáhlý pozemkový majetek v Pojizeří. Jan Bedřich zdědil po smrti rodičů panství Duchcov, které přinesla věnem jeho matka Polyxena Marie z Talmberka (ovdovělá z Lobkovic). I poté, co se Jan Bedřich z Valdštejna stal pražským arcibiskupem (1675–1694), věnoval svému duchcovskému sídlu velkou pozornost a zúročil přitom své zážitky a zkušenosti z Itálie v oblasti umění. Na duchcovském zámku, přestavěném barokně Jeanem Baptistou Matheyem, založil Jan Bedřich vynikající knihovnu a do reprezentačních místností umístil obrazy. Byl mezi nimi i portrét papeže Alexandra VII. (1655–1667), známého mecenáše umělců, který se nepochybně mohl stát pro Valdštejna vzorem, co se týče sběratelství.
Ze svého majetku učinil Jan Bedřich z Valdštejna se svolením císaře roku 1667 rodinné svěřenectví – fideikomis – a Duchcov odkázal svému synovci Janu Josefovi z Valdštejna. Jan Josef zdědil po svém otci rozsáhlé panství Křivoklát, za své hlavní sídlo si však vybral Duchcov a celoživotně jej zveleboval. V roce 1713 hlavní hraběcí stavitel František Maxmilián Kaňka přivedl na Duchcov malíře Václava Vavřince Reinera, aby v hlavním zámeckém sále znázornil na stropní fresce valdštejnskou rodovou legendu. V dalších letech vytvořil Reiner na stěny sálu velkoformátové olejomalby vybraných členů rodu. Podnikavého a finančně zajištěného Jana Josefa lze považovat za skutečného zakladatele duchcovské obrazové galerie, neboť rozsah obrazárny (v době smrti Jana Bedřicha čítající 23 obrazů) zásadním způsobem zvětšil. Velký počet obrazů zakoupil roku 1723 na aukci proslulé pražské kolekce hraběte Felixe Vršovce. Barokní obrazárny měly návštěvníky ohromit nejen kvalitou vystavených děl, ale i jejich početností; obrazy pokrývaly stěny od stropu až k podlaze a významnou roli hrála souměrnost, zajišťovaná dvojicemi protějškových obrazů.
Po smrti Jana Josefa roku 1731 převzal duchcovský fideikomis jeho synovec František Josef Jiří z Valdštejna. V roce 1737 vyšel tiskem soupis obrazů nacházejících se na zámku Duchcov, který uvádí 350 položek a další díla bez čísel. Námětově byla sbírka velmi rozmanitá, jak bylo v té době zvykem. Najdeme zde valdštejnské podobizny, zrovna tak jako obrazy s náboženskou a mytologickou tematikou, žánrové výjevy, krajinomalby či zátiší. Jsou zde jmenována díla světově proslulých malířů, jako byl Pieter Brueghel, Hans Holbein, Albrecht Dürer, Peter Paul Rubens, Correggio, Tizian či Rembrandt. V roce 1741 však František Josef Jiří z Valdštejna prodal 268 obrazů do Drážďan, kde saský kurfiřt a polský král August III. – jako pokračovatel svého otce Augusta II. Silného – budoval proslulou obrazárnu, dodnes se nacházející v budově Zwingeru. Duchcov tak ztratil díla takových umělců, jako byl Jan Vermeer, van Dyck či Canaletto.
Postupnými nákupy začali Valdštejnové svoji obrazovou sbírku poté opět rozšiřovat. Na úsilí Františka Josefa Jiřího z Valdštejna navázal po roce 1760 jeho syn Emanuel Filibert, milovník umění a knih. Ačkoli zemřel poměrně mladý již roku 1775, podařilo se mu do své smrti shromáždit na duchcovském zámku přes 400 obrazů. Emanuela Filiberta tedy považujeme za druhého významného budovatele duchcovské obrazárny.
Nejstarší syn Emanuela Filiberta – Josef Karel z Valdštejna – držel fideikomis Duchcov celých 35 let. Dnes je znám široké veřejnosti především proto, že v letech 1785–1798 zaměstnával na Duchcově jako svého knihovníka Benátčana Giacoma Casanovu. Nakolik Josef Karel věnoval svou pozornost kromě věd a esoterického učení i výtvarnému umění, není jasné; nejspíše však přetrvávala podoba obrazárny vytvořená jeho otcem. Sbírka obrazů byla vystavena v řadě místností od sálu po ložnici s alkovnou – pouze v rohu hlavního průčelí obrazárnu přerušoval kabinet mědirytin, kde bylo v bílých rámech zasazeno 148 grafik. Po smrti Josefa Karla z Valdštejna roku 1814 konstatovala úřední komise, že v těchto pěti místnostech piana nobile se nachází 316 obrazů, které jsou pevně přibity či přišroubovány k příslušně upraveným stěnám, z toho ve třech místnostech jsou umístěny ve zlatých rámech. Na inventáři obrazů a jejich ocenění se podílel Josef Karel Burde, kustod Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění a tehdy uznávaný znalec umění.
Mladší bratr Josefa Karla – František Adam z Valdštejna – převzal v roce 1814 rodinný majetek na pouhých devět let, během nichž zásadně zasáhl do podoby zámku, parku i obrazárny. Zámek, který nutně potřeboval opravu, nechal klasicistně upravit, knihovnu přesunul z 2. patra nárožní věže do přízemí jižního křídla a v několika sousedních místnostech tam zřídil muzeum otevřené široké veřejnosti. Návštěvníci mohli vstoupit i do piana nobile v 1. patře a prohlédnout si zde obrazy v sále a navazujících pokojích. Jednalo se o jednu místnost vlevo od sálu a – stejně jako dříve – řadu místností směrem na sever, zakončenou ložnicí hraběte. Obrazy však již netvořily onu barokní paneláž zcela zakrývající stěny, nýbrž byly nově zarámovány a volně pověšeny. Většina obrazů z duchcovské obrazárny je dodnes zasazena v typickém zlatém profilovaném rámu; cedulka s tehdejším inventárním číslem se však zachovala jen výjimečně.
Asi v roce 1820 sepsal valdštejnský zámecký správce Friedrich Petry spisek o duchcovském zámku „po jeho novém přebudování“. Knížečka, která vyšla opakovaně i v dalších letech, zvala na zámek především návštěvníky nedalekých lázní Teplice. Petry v ní obrazárnu popisuje takto: „Díla této galerie, vesměs od vynikajících mistrů, jsou vystavena v 8 místnostech; mezi nimi si obzvláštní zmínku zaslouží portrét vévody frýdlantského z mistrovské ruky van Dykovy. Nejvíce bude znalec a milovník umění překvapen při vstupu do osmé místnosti, kde nalezne vystavenu vybranou sbírku obrazů, vesměs ze starých německých malířských škol, vedle různých Tableaux en Basrelief a soch z oněch dob. Jakoby se zde člověk ocitl ve 14. a 15. století, kdy se malířství nacházelo na tak vysokém stupni dokonalosti.“
Po smrti Františka Adama z Valdštejna v roce 1823 byl sepsán podrobný inventář obrazárny, v němž je v sále a dalších osmi místnostech obrazárny popsáno 379 obrazů. Uvedeno je inventární číslo, námět, podkladový materiál olejomalby, rozměry obrazu a autor (či obecnější zařazení provenience). Díky těmto údajům je dnes možné s velkou mírou pravděpodobnosti ztotožnit díla uvedená v inventáři s obrazy dochovanými ve sbírkách Národního památkového ústavu a Národní galerie. Inventury v roce 1823 se opět účastnil Josef Karel Burde, podle jehož slov bylo sedm obrazů z duchcovské obrazárny uloženo u něj kvůli restaurování. Další čtyři obrazy byly vystaveny v Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění – jednalo se o kruhové olejomalby na dřevě od Pietera (II.) Brueghela, dodnes se nacházející ve sbírkách Národní galerie Praha.
V roce 1823 byl též sepsán stavební popis zámku Duchcov a inventář uvádějící mobiliář v jednotlivých místnostech. Díky těmto podkladům je možné (opět s velkou mírou pravděpodobnosti) určit pokoje, v nichž byly obrazy vystaveny, a poznat jejich soudobé vybavení. Je zřejmé, že šlo zčásti o prostory, které majitel mohl využívat pro větší společnost (salon, jídelna), ale i o prostory soukromé (ložnice, sousední kabinet). Správce Petry ve svém průvodci uvádí, že „laskavostí vrchnosti je každému slušnému cizinci dovoleno vstoupit dokonce i do jejich soukromých obytných místností, které sousedí s obrazovou galerií“. Zájemci vystoupali též po schodech do 2. patra nárožní budovy, kde se nacházely dvě místnosti s obrazy zvané tehdy „německá škola“ (ačkoli zde nalézáme i díla nizozemských a italských autorů).
Po roce 1823 držela fideikomisní panství Duchcov – Horní Litvínov litomyšlská větev Valdštejnů. Zařízení interiérů se v průběhu doby měnilo a stěhovalo, z mladších zámeckých inventářů je patrné, že i obrazy zcela změnily své umístění. Za Jiřího Viléma z Valdštejna a jeho manželky Pascaliny Metternichové v 80. letech 19. století bylo kolem dvou set obrazů soustředěno ve dvou místnostech „obrazárny“ na konci jižního křídla (pod místnostmi tzv. německé školy). Po smrti obou manželů v roce 1890 nastaly letité soudní spory o nástupnictví fideikomisu a mnoho mobiliáře ze zámku bylo prodáno v dražbě. Obrazárna naštěstí patřila k nedotknutelnému rodinnému svěřenectví a neměla opustit duchcovský zámek.
V roce 1895 proběhla inventura obrazů, jejímž výsledkem byl inventář o 442 položkách. Tento inventář kromě nově přiděleného inventárního čísla uvádí i staré, odpovídající stavu v roce 1823. Zároveň byly obrazy označeny nálepkami s novými inventárními čísly, které se na mnoha obrazech dodnes dochovaly. Obě tyto okolnosti nám poskytují nesmírně cennou pomoc při identifikaci obrazů, neboť nálepky z roku 1895 nás dovedou k umístění díla v roce 1823. Některé obrazy, především rodinné portréty, které se v obrazárně nacházely v roce 1823, ovšem v tomto inventáři chybí.
Po smrti posledního mužského člena litomyšlské větve Valdštejnů v roce 1901 zdědili Duchcov jejich příbuzní, majitelé fideikomisu Mnichovo Hradiště. Za první republiky byl Adolf Arnošt z Valdštejna nucen v důsledku pozemkové reformy zámek Duchcov prodat. Na svém místě zůstaly pouze obrazy ve velkém sále, naprostá většina ostatních se v roce 1919 převezla na zámek v Doksech, který byl tehdy hlavním sídlem Valdštejnů. Menší část obrazů byla převezena do Horního Litvínova, ale zdá se, že i tyto kusy posléze skončily v Doksech. Dva obrazy zachycuje soupis památek z roku 1930 také na zámku Mnichovo Hradiště.
Po skončení 2. světové války byl Karel Arnošt z Valdštejna zatčen a uvězněn, zatímco jeho manželka s dětmi se uchýlila na západočeský zámek Kozel. V červnu 1945 pracovníci Národní galerie v Praze odvezli z opuštěného zámku Doksy 138 uměleckých děl, převážně olejomaleb, a zařadili je pod novými inventárními čísly do svých sbírek. Ostatní mobiliář včetně obrazů byl po zestátnění převezen do sběrny na zámku Sychrov, kde byl rovněž označen novými inventárními čísly. Inventář, který by propojil číslování z roku 1895 s očíslováním obrazů na Doksech a posléze na Sychrově, bohužel nebyl nalezen. Ze Sychrova bylo sedmnáct obrazů přiděleno na zámek Ratibořice a jeden na zámek Náchod.
V roce 1965 byla na zámku Duchcov otevřena instalace obrazové galerie čítající 109 děl. Z větší části je sem zapůjčila Národní galerie; autory konceptu byli renomovaní historici umění Eduard A. Šafařík a Pavel Preiss. V plánu byl zevrubný vědecký katalog všech uměleckých děl, která měla spojitost s duchcovskou obrazárnou, a to jak dochovaných, tak zaniklých či nezvěstných. Ambicí autorského kolektivu byla historická rekonstrukce stavu sbírky z doby jejího největšího rozkvětu před rokem 1741. K vydání plánované publikace však nikdy nedošlo. V roce 1974 byly ze zámku odcizeny dva obrazy, a i když byly nalezeny a vráceny, Národní galerie raději odvezla téměř všechny svoje obrazy zpět do Prahy.
Na Duchcov se v 60. letech 20. století přesunuly i obrazy převezené kdysi z Doks na Sychrov – ovšem je třeba si uvědomit, že obrazy pocházející z Duchcova tvoří jen část tohoto souboru; zbytek jsou díla, která měli Valdštejnové na Doksech již před prodejem duchcovského zámku a přesunem obrazárny. V roce 1988 došlo na Duchcově k další krádeži, odcizeno bylo celkem 39 obrazů a miniatur (mezi nimi též díla, která z obrazárny nepocházela). Z toho bylo nalezeno a v roce 1993 do Duchcova vráceno pouhých 7 obrazů. V následujících letech obrazy na Duchcově pouze doplňovaly expozici nábytku ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
V letech 2010–2011 bylo restaurováno šest místností po stranách hlavního sálu a v červnu 2011 zde byla zpřístupněna nová expozice duchcovské obrazárny. Podle slov autorky PhDr. Dany Průchové není instalace rekonstrukcí původní sbírky, spíše jejím připomenutím; vystaveny jsou zde i obrazy jiného původu. Nejlepší obrazy a významná část duchcovské obrazárny se totiž nachází v Národní galerii v Praze. Přesto byla nová expozice krokem správným směrem, obrazy jsou umístěny v prostorách, kde se historicky nacházely, a při prohlídce zámku nová obrazárna vhodně doplňovala okruh upomínající mimo jiné na někdejší zámecké muzeum Františka Adama z Valdštejna.
Rok 2020, věnovaný Valdštejnům v rámci dlouhodobého projektu Po stopách šlechtických rodů, přinesl novou příležitost oživit povědomí a zájem o valdštejnskou obrazárnu na Duchcově. Díky důkladným archivním rešerším a průzkumu obrazového fondu duchcovského zámku bylo možné zjistit přesněji, které z dnešních sbírkových obrazů se kdysi nacházely v galerii instalované a otevřené veřejnosti Františkem Adamem z Valdštejna. Padlo rozhodnutí prezentovat zájemcům podobu obrazárny z doby kolem roku 1820 virtuálně, tj. za pomoci pro tento účel speciálně vytvořené webové stránky. Ta umožňuje prohlížet si obrazy z pohodlí domova (výhoda nabývající na významu právě v období pandemie), ale též galerii postupně rozšiřovat – o obrazy nově identifikované ve sbírkách Národního památkového ústavu či (jak doufáme) o díla nacházející se nyní ve vlastnictví Národní galerie Praha.
Ve virtuální duchcovské obrazárně lze vstoupit do devíti místností. V nich jsou umístěny obrazy, které se zde podle inventáře obrazárny z roku 1823 nacházely; při vodorovném zobrazení přesně v pořadí, v jakém byly během tehdejší inventury očíslovány. Protějškové obrazy byly téměř bez výjimky uvedeny za sebou. Zobrazit však lze i „paneláž“ obrazů ve třech sloupcích; z počtu obrazů uvedených v inventáři je zřejmé, že obrazy hustě pokrývaly stěny. V části „Obrazy“ můžete vyhledávat fulltextově, nebo si vybrat z nabídek. Po kliknutí na obraz přejdete k jeho popisu a máte zde možnost si náhled zvětšit.
Námět, texty a výběr obrazů: Petra Načeradská
Koncepce a technické řešení: Petra Načeradská, Tomáš Pospíšil
Fotografie a úprava reprodukcí: Petr Kříž
Popisy obrazů: Petra Řádková
Jazyková a stylistická korektura: Lucie Šťastná
Spolupráce: Dušan Michelfeit, Zuzana Drnková Vašáková, Jaroslava Štamberková, Lenka Lokvencová
Duchcovská obrazárna vznikla jako jeden z výstupů projektu Národního památkového ústavu Valdštejnové – lvi ve službách císařů, který je součástí dlouholetého programu Po stopách šlechtických rodů. Partnerem projektu je Ministerstvo kultury.